středa 23. ledna 2008

VÝCHOVA V RODINĚ POD VLIVEM MÉDIÍ

Člověk vyrůstá uprostřed mnoha podmínek, které se podílejí na utváření jeho osobnosti, poměru ke světu, hierarchii hodnot. Zvláště silně působí na mladé osoby hromadné sdělovací prostředky: tisk, rozhlas, televize, časopisy, film, CD, DVD, video kazety, počítače, dokonce i „obyčejný“ telefon. Sdělovací prostředky samy o sobě mohou být jistě nositelem dobra. Vychovávají, informují, pomáhají navázat rychlý kontakt s druhým člověkem, poskytují zábavu. Působení médií na člověka je jistým druhem komunikace. Ve vědomí i podvědomí osoby zůstává po každém kontaktu s médii „stopa“ jejich vlivu a působení. Výsledkem toho pak je formování postojů příjemce obsahu médií vůči okolní realitě, vůči sobě samému, druhým lidem (a třeba i vůči Bohu).

Můžeme pozorovat, že hromadné sdělovací prostředky dnes velmi často působí, nebo se o to alespoň snaží, ve prospěch člověka. Týká se to především mladých lidí a dětí. Přesto, či právě proto, je důležité, aby rodiče i vychovatelé nebagatelizovali význam médií v procesu výchovy. Hrozby ze strany médií plynou přede vším z toho, že média člověka nejen utvářejí, ale i využívají. Mají své přesně definované cíle a záměry. Jestliže člověka působícího v médiích ovládá touha po zisku, získání moci, tehdy se média stávají nebezpečnými. Mimo to jako příjemci nikdy nevíme, kdo ve skutečnosti „mluví“ skrze média a co je hlavním cílem jeho sdělení, které k nám
směřuje.

Zlo, tedy negativní působení, předávané cestou médií není jasně pojmenováno. Aby bylo dosaženo cíle, musí být skryté. K tomu slouží jisté techniky, o kterých však zodpovědný příjemce musí vědět. Demaskování takového zla pak vede k omezení jeho vlivu. Rodiče, a vychovatelé vůbec, jsou zodpovědní za výchovu nového pokolení. Znamená to, že jsou povinni pečovat o zformování zralé osobnosti dítěte. Musí být zvláště citliví na všelijaké způsoby a pokusy o špatný vliv na děti. Proto je důležité, aby znali mechanismy používané hromadnými sdělovacími prostředky, kterým jsou – často nevědomě – vystaveny jejich děti i oni sami. Je třeba rozvinout aktivitu rodičů – jako příjemců i jako vychovávatelů.


Aktivní postoj pomáhají zachovávat určité zásady:

1) životní (společenská, náboženská …) formace

2) znalost sdělovacích prostředků, které děti používají

3) „zamykání“ sdělovacích prostředků – čili kontrola jejich používání

4) znalost obsahů sdělení

5) vlastní „konzumace“ médií


Ad 1)
Životní (náboženská …) formace spočívá v utváření světonázoru (víry …) a vlastní hierarchie hodnot. Primát bytí před vlastněním – ducha před materií – etiky před technikou. Jde o dlouhodobé, ale stálé, prohlubování znalostí, užívání literatury, dodržování všeobecných pravidel v mezilidských vztazích (Desatero), život v rodině i mimo ni.

Ad 2)
Znalost sdělovacích prostředků znamená poznání hromadných sdělovacích pro středků i způsobů jejich působení na člověka. Jde v podstatě o audiovizuální výchovu, do které patří jazyk médií i formy přenosu informací. Příjemce, zvláště rodiče a vychovatelé, si musí být vědomi toho, že média jsou nositeli pravdivých, ale často i ne pravdivých in formací, falše a lži. Přítomnost nebo nepřítomnost pravdy v médiích je závislá na potenci producenta, tvůrce programu, či vlastníka prostředku. Průměrný příjemce ale ve skutečnosti neví, kdo opravdu stojí za sdělovacím prostředkem, jakými zásadami se řídí v životě a co je hlavním cílem jeho čin nos ti. V situaci, kdy vydavatelé jsou lid mi zaměřený mi na vlast ní zájmy, nesloužící dobru příjemců,
máme co do činění se zneužíváním médií a zotročováním příjemců. Pak se naskýtá prostor pro morální hanebnosti – manipulaci a propagandu. Propaganda je plánované působení, které má za cíl formaci jistých postojů. Příkladem může být reklama. Vytváří postoje konzumismu vůči promovaným předmětům. Oslabuje schopnost člověka k sebeovládání a vytváří umělé potřeby.
Při každé formě propagandy dochází k zastínění jedněch elementů, faktů, značek, a zdůraznění jiných. Ve výsledku příjemce informace získává ne úplný až zfalšovaný obraz reality jako pravdu. Může být tedy do jisté míry pod ve den. Propaganda i manipulace zkrátka usilují o to, aby příjemce, který se plně oddá jejich vlivu, začal myslet tak, jak si na plánoval producent – aby ztratil vlast ní způsob myšlení a vidění světa, rezignoval na vlastní analýzu skutečnosti, přestal používat svobodnou a rozumnou vůli. Lidé z médií si to často nepřipouští, ovšem rodiče si musí uvědomovat, že média nejsou autoritou pro všechny oblasti života. Poskytují pouze výběr určitých informací. Signalizují jisté jevy. Mohou být pomocí při výchově a formaci – ale nemohou je zastoupit. Jsou nástrojem v rukách nedokonalého člověka – často i nezodpovědného.

Ad 3)
„Zamykání...“ spočívá v jejich uvědomělém neužívání. Lidé často preferují jeden sdělovací prostředek. Spojují s ním mnoho času. Avšak mnohem lepší by bylo zajímat se také o jiné formy masové komunikace. Tak ten, kdo čte mnoho časopisů, by měl například mnohem více využívat také sluch pro příjem informací. Poslouchat rozhlas a hudbu. Kdo nadměrně používá počítač, měl by redukovat čas strávený před televizorem. Zde by se tisk a rozhlas mohli stát dalším způsobem kontaktu se světem. Velmi důležité je dělání přestávek při využívání médií. Ticho a klid, zavřené oči – to jsou formy relaxace, odpočinku i návratu k harmonii a vnitřnímu řádu, tak potřebných vůči množství informací. Využívání médií jde často ruku v ruce s fyzickou pasivitou. Důležité je tedy i cvičení a trávení času v přírodě.

Ad 4)
Znalost obsahu... Rodiče a vychovatelé by měli vědět, co sledují, poslouchají a čtou jejich děti.
Obrazy i slova, opouštějící morální normy jsou pro mladé pokolení škodlivé. Ztěžují, dokonce i po mnoha letech, dozrávání osobnosti. Mnohem více než slova zapadá do vědomí člověka způsob jejich vyslovení – obraz, forma, kolorit, hudba, barva zvuku. Bravo, Dívka, Pop-corn jsou časopisy směřující k dnešní mládež, ale po strádající jakýkoli znak časopisu vychovávajícího. Používají metodu M–S–M (móda – sex – muzika). Rodiče často obsah vůbec neznají, stačí jim podtitul „nejpopulárnější časopis mládeže Evropy“ nebo „měsíčník mladých“ a již se cítí osvobozeni – vyvázáni – z povinnosti verifikovat je jich obsah. Domnívají se totiž, že redaktoři jsou renomovaní pedagogové a zodpovědní morální lidé. Obsah, forma i jazyk těchto časopisů bohužel brzdí kulturní, intelektuální i morální rozvoj mládeže.

Ad 5)

Vlastní spotřeba médií... „Konzumace“ médií má spočívat v jejich využívání pro vlast ní dobro.
Jde především o:
- správný výběr vysílání, programů, článků
– ne sledování, poslouchání a čtení všeho
- diskusi nad obsahem a formou předávaných informací. Správně zformovaný příjemce dokáže i ze špatných a ne dokonalých mediálních produktů vytěžit poučení: jak se to nemá dělat.
- Vlastní práci se sdělovacími pro střed ky. Využívání médií jako pomoci k formaci vlastních schopností a dovedností. Má-li někdo rád hudbu, musí sám hrát na nějaký nástroj. Sleduje-li někdo mnoho filmů, má psát recenze. Čte-li mnoho časopisů, ať sbírá vyjádření na dané téma.
Učí se tak analýze a syntéze obsahů.


Co si hrají naše děti? Počítačové hry


Počítač, „písíčko“, inteligentní mašina, se sice sotva vyrovná možnostem lidského rozumu, je však pro dnešního člověka velmi výhodným nástrojem v každodenní práci. Archivuje data, zdokonaluje výpočty, umožňuje dokonalé zpracování zvuku, obrazu i textu, slouží k mezilidské komunikaci, je do konce prostředkem zábavy.

Obraťme tedy pozornost k tomu poslednímu, pro svět počítačů původně marginálnímu, nebo lépe řečeno k doplňkové roli počítačů – zábavě.
Hry, připravované k provozování na po čí ta či, jsou v dnešním světě stále běžnější. Užívá je ponejvíce mladá generace. I když počítače nejsou ještě u nás lacinou „hračkou“, přesto spousta rodičů podléhá pokušení nebo přemlouvání dítěte k jeho koupi. Není to celkem špatný úmysl. Idea počítačových her, podobně jako zábavy jiného charakteru, obsahuje mnohé hodnoty. Dobrou vlastností počítačových her je nepochybně to, že:
1. přibližují práci s počítačem, osvojují klávesnici,připravují na budoucí práci s ním
2. probouzejí obrazotvornost
3. zdokonalují manuální zručnost
4. vychovávají
5. poskytují určitý druh uvolnění a pocit satisfakce


Programová nabídka představuje různé druhy počítačových her, které můžeme rozdělit na dva typy: logické a fabulační.
K logickým hrám patří všechny druhy her známé po celém světě a provozované v neelektronické podobě. Například pasiáns, bridž, šachy, domino atd.
Fabulační hry jsou takové, které před stavu jí spletenec jakýchsi událostí. Najdeme mezi nimi: hry sportovní, simulátory (vyvolávají iluzi např. jízdy automobilem), hry komiksové, kruté, strategické hry, science-fiction, pornografické.
Na počítačovém trhu jsou nejvíce rozšířeny hry, jejichž hlavním posláním je ukrutnost, válka, zabíjení. V těchto případech samotný audiovizuální tvar vede k zamyšlení. Temné barvy, krvavá červeň, strach vyvolávající hudba, hlasy mučených lidí vytváří atmosféru hrůzy a hororu. Společně s tímto obrazem jsou předávány antihodnoty. Tyto hry patří k druhu „bij – zabij“ (vedou ke krutosti), „wolfsteinů“ (učí nenávisti) a her „démonických“ (prezen tu jí zlo, satana).
Dalším, nebezpečnějším druhem počítačových her jsou tzv. hry „ohlupující“. Je jich mnoho. Jsou banální již svými funkčními mechanismy. Společným motivem všech je ničení elementů umístěných na obrazovce. Tyto hry nezanechávají nic ve vědomí hrající osoby, kromě intelektuální prázdnoty. Zabírají mnoho času, vtahují, zanechávají pouze po cit únavy.
Existuje druh počítačových her s fantastickými obsahy. Jde o počítačovou verzi mytologie. Nebylo by na nich nic diskvalifikujícího nebýt toho, že je to právě počítač, kdo uvádí do světa fikcí a neskutečných dějů, jako kdyby to byla pravda. Vede to ke stírání hranice mezi tím, co je fiktivní, a tím, co je reálné, mezi realitou a fantazií. V tomto druhu her se náboženské nauky mísí s výmysly autorů.

Počítačová pornografie a erotické hry jsou jedním ze způsobů destruktivního působení na osobnost hráče. Počítačová pornografie se rozrůstá do mnoha forem. Nejjednodušší reprezentují různé skládačky, puzzle, obrázky. Další, které nalézáme na trhu, jsou hry trestající, v nichž je prohra splácena ob na že ním hrdiny hry. Známá jsou také „elektronická rande“. Novou formou erotických počítačových her je „cybersex“, tedy elektronická erotika. Spočívá v provádění sexu „na dál ku“, prostřednictvím vysílání a přijímání audiovizuálních sdělení pomocí počítačové sítě. Šokující formou je také všeobecně již rozšířená „Virtual Reality“, čili erotické pocity vyvolané užitím speciálních aparátů napojených na počítač.

Jak vidět z předešlých analýz, požitek z počítačových her má relativní charakter. Záleží na obsahu, který je hrou prezentován a na množství času stráveného s ní. Rodiče často neznají nástrahy, které číhají na jejich ratolesti v podobě počítačových her, modemů a internetových spojení. Samozřejmě není možné démonizovat vlastnění a užívání počítače. Je třeba však brát v úvahu nebezpečí, jaká mohou s sebou nést některé formy jeho užívání. Je třeba věnovat více pozornosti tomu, co si naše děti hrají.


Přednáška na konferenci Člověk a média 24. 4. 2004

NÁSILÍ A MANIPULACE V POŘADECH PRO DĚTI A MLÁDEŽ

Možná zní pro mnohé překvapivě tvrzení, že Ježíš Kristus svými podobenstvími jistým způsobem předběhl dnešní mediální magnáty. Znal sílu obrazu a uměl ji dobře využít ve prospěch šíření radostné zvěsti. Jeho podobenství, například o dobrém pastýři nebo marnotratném synu, získala pečeť nesmazatelnosti. I dnes na nás platí to, co na Ježíšovy posluchače před dvěma tisíci lety. Říká se, že člověk si zapamatuje až 85% z toho, co vidí a 15% z toho, co slyší. Z toho plyne přesvědčení, že kdyby byl Ježíš Kristus fyzicky přítomen mezi námi, určitě by neváhal použít televizi jako osvědčený prostředek šíření dobré zprávy. Úmyslně jsem začal mluvit o médiích pozitivně proto, aby nás následující negativní stránka médií nepřeválcovala. Média mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem.
Televize jako sluha a pán v naší historii
Pokud máme mluvit o manipulaci, bylo by asi spravedlivé vrátit se k jejím kořenům,do svého dětství, kdy jsme také byli manipulováni - určitým způsobem. Myslím, že ve chvíli, kdy si televizní společnosti uvědomily svůj rozhodující mediální vliv, začala éra manipulace. Velmoci, jako bývalý SSSR, nebo Spojené státy americké, si velmi dobře uvědomovaly důležitost mediálního vlivu a proto se doslova předbíhaly se zavedením televizního signálu do domácností. U nás například po celých 40. let existence Československé televize téměř neexistovalo, kromě sportovních přenosů, živé vysílání právě proto, že komunisté velmi dobře znali sílu médií a stejně tak jak se této síly báli, dokázali ji i zneužívat. Dokonce i přenos pohřbu Leonida Brežněva se musel vysílat s asi pětiminutovým zpožděním. Jsem přesvědčen, že to, jak se v té době likvidoval duch národa a lidské a křesťanské hodnoty tohoto regionu, se dá považovat za zločin proti pravdě a spravedlnosti, za který už asi nikdo nebude potrestán, jako nebyl dosud, ale myslím, že současná televize by se k tomu měla přihlásit. Zdá se, že se tak i trošku děje. Novinářské povolání není povolání, ale poslání a kdo se tomu zpronevěřuje, tak skutečně pošlapává pravdu. Následky špatných žurnalistů budou snášet celé generace.Včera jsem znovu v televizi viděl spot, že nejmilovanější technický vynález je televize. Oslavujeme 50. výročí ČT, a mě zaujala myšlenka, kolik lidí z předlistopadové éry tam ještě dnes pracuje.
Analýza TV programů pro děti a mládež
Než se dostanu k analýze televizních programů pro děti a mládež, pokusím se propracovat k nějaké definici manipulace. Jak vidíme na obrázku 1, který je z ledna a z února loňského roku, kdy byl prováděn výzkum dětských diváckých zájmů o televizní vysílání. Jednalo se o 614 respondentů ve věku od 5 do 14 let a jedním ze základních cílů průzkumu bylo zjistit zájem dětských diváků o nabídku více než 50 druhů televizních relací, které byly do výzkumu u nás zahrnuty. Denně sleduje televizní vysílání u nás 44,3 % dětí, bez rozdílu, jestli to jsou chlapci nebo děvčata. Tyto děti denně sledují televizi - v létě 2,3 hodiny v pracovní dny, ve volných dnech 4 hodiny, v zimě je to o něco více. Uvádím tento průzkum z naší země, protože později se dostanu k tomu, jak to vypadá např. ve USA nebo někde jinde. Nejstarší děti mají největší možnost volby sledovaného programu, protože přibližně čtvrti na dětí z toho průzkumu má vlastní televizor. Jenom pětina dětí v této věkové kategorii sledu je jenom to, co jim dovolí rodiče. Na rozdíl od menších dětí, které sledu jí zase naopak jenom to,co jim rodiče dovolí. Na středních školách byl prováděn podobný průzkum s mnohem větším počtem respondentů, bylo to celkem 2380 studentů a ten výsledek byl, kupodivu, úplně stejný. Tedy ten počet hodin, což je zajímavé, to jinde ve světě není. Zjistilo se, že navzdory orientaci mladých lidí na populární hudbu, první místo ve sledovanosti programů získávají komedie. Když se podíváme na porovnání televize Nova a České televize - o jaké pořady byl zájem na prvních třech místech, vyplyne z toho, že televize je pro mládež především zábavním médiem. Informační a vzdělávací funkce se u mládeže nesetkává s tak velkým ohlasem. Dále z grafu vyplyne, že ČT svého cílového diváka, dětského diváka nebo teenagera, oslovuje mnohem přesněji než komerční televize.Další tabulka je o sledovanosti konkrétních druhů relací. Zde je to seřazené tak,jak děti vybíraly pořady které nejčastěji sledují. Vidíme, že na prvním místě jsou animované a kreslené pohádky - stále mluvíme o dětech 5 - 14 let. Pak následují filmy o zvířatech, víkendové dopolední dětské programy, skrytá kamera na čtvrtém místě,dále hrané pohádky, zábavné pořady pro děti, atd. Na posledním místě jsou pak ruční práce, modelování a praktické věci.A kupodivu i pořady dospělých o dětech,o rodičích a dětech atd.Další tabulka - rozdělení na chlapce,děvčata a dohromady. Tady vidíme na prvním místě komedie, populární muzika,různé seriály, zábavné relace, kriminálky, na posledním místě to byly dobrodružné filmy u chlapců, což je zajímavé.
Disproporce mezi viděným a žádaným jako předzvěst manipulace
Docházíme k závěru, že existuje určitá disproporce mezi nabídkou a poptávkou. Mezi tím, co televize nabízí, co lidé v televizi sledují, a tím, co by si přáli vidět. Jeto výzva pro tvůrce televizních programů,aby vytvářeli takové programy, které jsou dětským divákům přirozeně blízké a které si přejí vidět na televizní obrazovce. Ovšem tato disproporce nás vede k otázce, nebo nás alespoň vybízí k úvaze o tom, proč tomu tak je? A přijdeme na to, že se pravděpodobně jedná o jakousi skrytou manipulaci. Samozřejmě to všude slyšíme a o této disproporci asi všichni vědí, když pak ale vznikají různé petice, tak odpověď je:"Ne, televize vysílá to,co děti nebo diváci chtějí vidět". Jak je vidět z předchozích výzkumů, děti chtějí sledovat všechno, co jim televize nabízí, a to v rozsahu průměrně tři a půl hodiny denně. A protože programů pro děti a mládež je nedostatek, děti sledují to, co jim v této době televize nabízí. Pohádky, komedie, telenovely, Esmeraldy, až po večerní filmy. Potřebují ty tři a půl hodiny, kdy denně sledují televizi , pokrýt a jestliže tam nejsou pořady, které jsou pro ně, a v tu dobu, kdy oni je mohou sledovat, tak zkrátka sledují to, co tam právě je. Stejně tak je tomu na Západě i na Východě, podle průzkumů je to úplně stejné všude. Na Ceně Dunaje v roce 1997 představil šéfredaktor a ředitel poroty Ĺudovít Štefko výzkum čtyř největších komerčních amerických společností ABC, CBS, FOX a NBC a ukázal, že 168 hodin zkoumaného televizního programu obsahovalo6 144 násilných činů. Tedy průměrně 36,6 na jednu hodinu programu. Výzkum ve Spojených státech dále ukázal, že u dětí a teenagerů vrcholí čas sledování televize mezi půl devátou a půl desátou večer. U nás ještě konkrétní výsledky nejsou, ale bude to trochu jiné, protože denní doba je u nás poněkud jinak rozdělená. Ale to je zajímavé:od půl deváté do půl desáté sledu je každé čtvrté dítě ve věku od dvou do jedenácti let televizi. Následkem toho je snížení prahu citlivosti a především zvýšení pocitu strachu. Pokud se tedy nějaká televize chlubí největší sledovaností na světě, bez ohledu na to, zda jsou programy pro děti a mládež vhodné, musíme se ptát, proč tomu tak je. Zda takové televizi jde skutečně o spokojenost diváka nebo o sledovanost. A tady musím říci, že i u České televize je kritériem hodnocení sledovanost a ne spokojenost.A v tom je velký rozdíl. Znovu disproporce mezi nabídkou a poptávkou evokuje vážné podezření z nějaké manipulace. Ale jaký je důvod komerčních médií manipulovat s dětmi a mládeží? Jaký důvod mají komerční média manipulovat děti a mládež, když přece děti nemají peníze na zaplacení účtů za odvysílanou reklamu? Než si to vysvětlíme, než si dáme odpověď, tak se vraťme k oné definici manipulace.
Definice manipulace
Jedna definice říká, že manipulace je promyšlenou cestou utajených postupů, při kterých fyzická nebo právnická osoba, nezávisle na skutečnosti podsouvá svému recipientovi zavádějící názor anebo zlý úmysl. Slovník cizích slov vysvětluje manipulaci jako zpracování vědomí lidí zejména masovými médii.Z obou těchto definic vyplývá, že manipulace obsahuje dva prvky: plánovanost a skrytost.
Podívejme se na další obrázek takové klasické manipulace. Víme, že jedna sekunda obsahuje 25 statických obrázků, které k tomu ještě navíc obsahují hudbu. Jde o příklad klasické manipulace – grafické znázornění střihu. Jak se dá z počestného člověka udělat zloděj a příživník? Jednoduchým střihem.
Mně osobně se nejvíce líbí definice polského biskupa Adama Lepy, který je odborníkem zabývajícím se dlouhá léta světem manipulace. Ten říká, že manipulace je skryté působení, skrze které se vnucuje jednotlivcům nebo skupině lidí falešný obraz o určité skutečnosti. Z toho je možné dedukovat, že vůbec každá prezentace, třeba i tato přednáška, může obsahovat prvky nějaké manipulace.
O současné populaci se říká, že jsme audiovizuální populace, člověk audiovizuální. Nejrychlejším z našich smyslů je samozřejmě zrak, a potom teprve následují další smysly. Ovšem oko, které je nejrychlejší z našich smyslových orgánů, nedokáže samo o sobě rozlišit fikci od skutečnosti.K tomu, aby mohl člověk rozlišit, o co jde, potřebuje intelekt. A proto média dříve, než začne působit náš intelekt, než začne hodnotit to, co oko vidí, působí na emoce. Protože city mají za úkol ovlivnit zdravý úsudek rozumu. A tak se stává z fikce skutečnost. To je ta pravá virtuální realita, která má počátky v touze uspokojit zrakové vjemy. Tak dochází ke zkreslování skutečnosti, protože se z fikce stává virtuální realita pro člověka. Člověk si přitom neuvědomuje, že jedna minuta v televizi není stejnou minutou ve skutečnosti. Pro televizního diváka je důležité jenom to, co je na obrazovce. Pokud je to profesionální a bezchybné, vytváří to dokonalou iluzi jiné skutečnosti. A to je cílem každé televize, aby získala co největší počet stálých diváků. Pro tento cíl je ochotna obětovat i nejmladší diváky, ať už prostřednictvím reklamy a nebo v programech s násilnou tématikou.
Cíl komerčních televizních společností = sledovanost
Zvláště komerční televize mají za cíl vysokou sledovanost. Jednak k tomu mají důvod a tím je vlastní existence - samozřejmě jsou z reklamy placeni, a jednak je to pro ně prostředek mediálního vlivu.
- Sledovanost jako prostředek vlastní existence
Jde o krátkodobý obrat, kdy existenční hledisko každé televize je závislé na procentech sledovanosti. Od toho se odvíjí zájem reklamních agentur a víme, že takových 30 sekund za reklamu před sportovními zprávami, přijde zhruba na 300 tisíc korun. Takže média žijí z reklamy.
Evropská unie připravuje z iniciativy švédské ministryně kultury zákaz televizní reklamy pro děti do 12 let. Tento návrh je podepřen mnoha studiemi, které potvrzují, že děti velmi často nejsou schopny odlišit reklamní vysílání od ostatních relací. Tuto schopnost získávají zejména v závislosti na rodinné výchově v různém věku, některé od čtyř let, jiné mnohem později. Většina dětí dospívá k jasné diferenciaci ve věku okolo 10 let, ale teprve ve věku 12 let si jasně uvědomují, co je skutečným cílem reklamy. Reklama orientovaná na děti do 12 let tvoří ovšem v mnoha státech až 20% celkového televizního koláče. Jde zejména o reklamy na hračky, potravinářské výrobky, ale i před mě ty běžné spotřeby. Tak například ve Francii se zjistilo, že až 43% výdajů průměrné rodiny, na naše koruny je to asi 600 - 700 miliard, souvisí s potřebami dětí do 12 let. V Německu a ve Velké Británii se potvrdilo, že až 10 procent výdajů pro děti souvisí přímo s televizní reklamou.
Můžeme si tedy dát první odpověď na otázku, proč mají televizní a komerční stanice zájem manipulovat takto s dětmi, i když jsou nevýdělečně činné. Je to strategický zájem médií, protože žijí z reklamy a reklama zaměřená na děti a mládež jev konečném důsledku placená z kapes nás dospělých, a nejsou to malé peníze.
- Sledovanost jako prostředek dlouhodobého vlivu
Podíváme-li se na dlouhodobý obrat sledovanosti, tak samozřejmě v tomto případě působí televize přímo na děti, které jednou budou dospělými a přeberou standart, který jim média vnutí. A to zaručuje médiím další sledovanost do budoucna a další zájem reklamních agentur o prezentování reklamy, tím pádem další vlastní zisk a mediální vliv pro budoucí existenci. Pokud si média vychovají své klienty ještě v době jejich mládí, nebude potřeba je v jejich dospělém věku převychovávat. Mediální analfabet se stane velmi lehce vděčným objektem mediálního zneužívání. Snadno podléhá manipulaci. A vlastnit mediální vliv je mnohem víc než vlastnit kapitál.
Zde můžeme mluvit o tom, jaký vliv na člověka mají média v oblasti intelektuální, morální, estetické i náboženské. Člověk je od přírody náboženský a všechny tři předchozí oblasti proniká právě tento vliv. Profesor Tadeusz Zasepa z Katolické univerzity v Lublinu ve své knize Člověk a společnost uvádí takový příklad: popisuje dívku, kterou nazývá Balbína, jako mediální dítě. Jako téměř každý z nás vyrůstala od kolébky ve spojení s televizorem, později s rádiem, s magnetofonem, s videem a kinem. Když dovršila 18 let svého života oznámila svým rodičům, že se stává zcela nezávislou slovy:"jsem svobodná a mohu si dělat, co chci". (Musím přiznat, že naše děti toto v poslední době také dost používají, zvláště dospívající - "jsem svobodný člověk, můžu si dělat, co chci" atd.) Skutečnost ovšem byla jiná, jak popisuje profesor. Balbína se začala oblékat podle nejnovější módy, chovala se a mluvila jako mediální hvězdy, tvrdila sice, že je svobodná, ale ve skutečnosti to byla pouze atrapa svobody. Balbína se stala mediálním produktem, tuctovou kopií mediálního vlivu. Myslím, že to hrozí i u nás mnoha dětem. Stát se kořistí mediálního vlivu je výhodné jedině pro média. Jedině ta z toho budou mít zisk, nikdy ten konkrétní člověk. Můžeme dát další odpověď: děti a mládež, ač jsou nevýdělečně činné, jsou strategickým zájmem médií, protože jednou se stanou dospělými a přeberou standard, který jim dnes média vnucují. Jaké je tedy řešení? Podle mne, jedině mediální výchova na školách. Samozřejmě dobrá mediální výchova. Také mediální výchova tvůrců a spolupracovníků televize. Průzkumy ukazují, že nejlepší výchovou je, když děti mají podíl na tvorbě pořadů, když mohou nějakým způsobem ovlivňovat programy, které jsou pro ně určeny a vyráběny. Soustředit pozornost především na obsah prezentovaných programů a vychovávat k tomu tvůrce.
Násilí na televizní obrazovce
Všeobecně převažuje vnímání médií jako zdroje informací a zábavy, ale víme také, že kromě těchto pozitivních funkcí mají i funkce negativní. Především programy, které obsahují násilnický náboj, podporující nenávist, intoleranci, rasismus, konzumismus, materialismus atd. Tady bych chtěl uvést nejnovější výsledky, které se velmi významně zařadily do trendu probíhajícího již nějakou dobu. Část mediálních odborníků je přesvědčena o tom, že média a především násilné programy mají špatný vliv, část naopak říká, že nějaký vliv na dětského diváka neexistuje. Oba dva tyto tábory si to navzájem dokazují různými studiemi. Nyní se objevily dlouho očekávané poslední výsledky výzkumu Michiganské univerzity a Columbijské univerzity v New Yorku,které myslím zasadily velkou ránu právě tomu táboru, který tvrdí, že násilí v médiích na dětského diváka až tak moc nepůsobí. Je příznačné, že se tyto výzkumy uskutečnily nejdříve v USA, protože tam se tyto boje a diskuse vedou již velmi dlouho a jsou do nich zapojeny i mnohé organizace – od amerického Kongresu přes různé školy, až po samotné aktéry těchto pořadů. Již v roce 1992 zjistila jedna americká studie, že průměrný žák opouštějící Základní školu viděl jenom v televizi více než osm tisíc vražd a více než 100 000 napadení, znásilnění a jiných násilných činů. Mnoho amerických dětí sleduje televizi dokonce 28 hodin týdně. V loňském roce, kdy probíhaly zmíněné výzkumy, prohlásilo 70 % dotázaných rodičů, že by nedovolili svým dětem, aby si hrály s dřevěnými či plastickými zbraněmi. Jenže průměrný žák 7. třídy se věnuje videohrám, které tyto zbraně používají minimálně 4 hodiny týdně. Vidíme tedy, že rodiče sice jasně rozlišují mezi násilím na obrazovce a herním používáním třeba plastické M-šestnáctky, ale neprojevuje se to v jejich dalším působení na děti. Psychologové poukazují na to, že celá desetiletí výzkumu, a více než tisíc studií, ukázaly, že opravdu existuje vztah mezi sledováním násilí ve sdělovacích prostředcích a skutečnou osobní agresí. Šest významných světových organizací vydalo v r. 2000 společné prohlášení, ve kterém upozornilo na to, že násilné činy ukazované v televizi, ve filmech a dokonce popisované v hudebních textech, jsou zodpovědné za 10 procent násilných činů, páchaných mladistvými. Objevují se studie také z druhé strany, a také ony uvádí celkem pádné argumenty. Já si to zdůvodňuji tím, že ti, kteří vyrostli na hrách jako Super Mario Brothers apod., kde se během každé minuty této hry odehrává téměř 5 vražd, pochopitelně nevidí nic zlého na způsobu, jakým se sami v mládí bavili. Podle mne je tento tábor složen právě z lidí, kteří takto prožívali své mládí.V USA vyšel první průzkum účinku televize již v roce 1952, byla to Zpráva hlavního amerického lékaře a na ni navázala Zpráva o 30let později. Obě potvrzují následující trendy: Sledování televize je alespoň částečně zodpovědné za osminásobný vzrůst násilných činů a zločinů ve Spojených státech během těchto třiceti let. Jestliže vezmeme typické americké dítě, průměrné typické dítě bez rozdílu, řekněme od čtyř do osmnácti let, tak sleduje televizi 2 hodiny denně. Během těchto dvou hodin denně vidí 20 - 25 násilných činů každou hodinu. Tedy čtyřikrát víc než v programech pro dospělé. Mnoho dřívějších průzkumů ukázalo, že přirozeně agresivní děti rády sledují násilné televizní programy, aniž by dokázaly vysvětlit, co bylo dřív. Ale mnoho dětí, které tyto přirozeně agresivní sklony nemají, tomu podléhá stejně. Právě profesor Johnson z Kolumbijské univerzity uveřejnil výsledky sedmnáctiletých studií, při kterých sledoval více než 700 dětí od dětských let až do dospělosti. Trendy jsou naprosto jasné. Děti, které strávily ve věku 14 let více než tři hodiny denně sledováním televize, jednaly ve věku 22 let agresivně čtyřikrát více často než děti, které se na televizi dívaly méně než dvě hodiny denně. A tento trend zůstával patrný, i když badatelé vzali do úvahy další faktory, jako je chudoba, zanedbaný vliv nebo špatná výchova, špatné sousedství. Výsledky jsou bez rozdílu hochů a děvčat, bez rozdílu pleti, rasy. Dokonce většina z těch zkoumaných dětí (55 %) byla bílé pleti a katolického vyznání. Trendy agresivity po bezprostředním sledování nějakého násilného pořadu se projevovaly i u hodných děvčat, jak dodává profesor Johnson. Některé z laboratorních studií naznačují, že tyto programy ovlivňují mysl dětí okamžitě. Při jednom takovém klasickém pokusu byly 5 - 9 leté děti vyzvány, aby stiskly jedno z tlačítek, které by buď podpořilo, nebo zmařilo úsilí jejich spoluhráčů vyhrát. Děti, které předtím sledovaly ukázky zločineckého dramatu "Nedotknutelní" ze 70. let, mnohem častěji mařily úsilí svých spoluhráčů, než děti, které předtím sledovaly závody v běhu. Nejnovější výzkumy potvrzují, že vztahy mezi virtuální a skutečnou agresí jsou mnohem zřetelnější, dokonce zřetelnější než vztahy mezi pasivním kouřením a rakovinou plic. Studie se týká také videoher. Průzkum probíhal u vysokoškolských studentů. Po dobu 20 minut hrála jedna skupina studentů v Iowe benigní hry, jako "profesionální plachtění" apod., a další skupina hrála maligní hru "Carmageddon", ve které hráči zraňují a zabíjejí chodce atd. Potom badatelé měřili čas potřebný k tomu, aby studenti mohli pomoci člověku, který sténal na chodbě (poté, co probíhaly tyto hry a sledování). Těm, kteří sledovali "Carmageddon", to trvalo čtyřikrát déle než ostatním. Byly také použity metody magnetické rezonance, kdy byly děti napojeny na přístroje, které zaznamenávaly dění v mozku a bylo zjištěno, že násilné scény aktivovaly oblast mozku nazývanou pravý zadní cingulat, ve kterém se za normálních okolností skladují zážitky z traumatu. A zde jsme u toho co jsem říkal na začátku, že při sledování televize se skutečně nejedná jenom o zábavu, ale že u dětí se jedná o trauma. Na jedné straně je reklamní průmysl založen na víře, že skutečně to, co lidé vidí v televizi, může ovlivnit jejich chování, a na druhé straně jsme stále přesvědčováni o tom, že zdramatizované násilí takový vliv nemá. Nevidím v tom žádnou logiku. Ještě krátce některé výsledky z Michiganské univerzity. Podle Zprávy hlavního lékaře z r. 1972 vzrostl počet kontaktů mládeže s médii několikrát. Bylo zjištěno, že po druhé světové válce se mládež přirozenou cestou více a častěji setkávala s agresivitou a současně s nárůstem agresivity mezi mládeží obecně docházelo k rozvoji médií. V období, kdy násilí mezi mládeží začalo narůstat, se objevila také televize. Do roku 1992 byl televizor instalován již v 92 milionech domů ve Spojených státech, což představovalo 98% amerických domácností. Dnes každá rodina v USA vlastní průměrně 2,1 televizního přijímače,což znamená 770 televizních přijímačů na1000 osob. Porovnáme-li to se západní Evropou, tak zde podobné průzkumy říkají, žena 1000 osob připadá 450 televizorů. Znamená to, že děti, které dospívaly tehdy, jsou dnes mladší dospělí a jejich vztah k televizi je úplně jiný, než byl našich rodičů a pravděpodobně i jiný, než bude zase našich dětí. Stejně tak velký vliv mělo zavedení videomagnetofonů, které získaly velkou popularitu před koncem 80. let. V r. 1990 mělo 1% domácností doma videorekordér, kdežto dnes (2002) je to už 72,5%. A toto číslo je stejné i v Evropě. Od r. 1980 vzrostl počet abonentů kabelové televize, která také velmi zasáhla do těchto programů, ze 17,5 milionu na 57 milionů domácností, tedy na 60,2 %. Zatímco v r. 1980 měl obyvatel většího městečka v USA možnost výběru z 5 stanic, vysílajících20 hodin denně, dnes má přístup k 70 stanicím, které vysílají od 20 do 24 hodin denně. Podle těchto průzkumů se průměrné množství hodin strávených před televizorem pohybuje od 7 hodin u tříletých dětí, přes 17 hodin u sedmiletých dětí, až do 28 hodin u jedenáctiletých dětí týdně. Samozřejmě existují individuální rozdíly,např. 10 % žáků z prvních tříd nesleduje televizi během týdne vůbec, ale opačně 30% z nich tráví před televizí 4 a více hodin denně. 25 % žáků 6. tříd věnuje sledování televizních programů 40 a více hodin týdně. Tedy čtvrtina sleduje více než 40 hodin týdně. Nejvíce času před televizorem tráví jedenácti a dvanáctiletí žáci.
Ještě k násilí: Podle mínění vědců, na základě těchto výzkumů, 80 % všech programů emitovaných jenom v USA obsahuje průměrně 5,2 násilných činů za hodinu. V některých chvílích, a je to především v době, kdy televizi sledují právě oni jedenácti až dvanáctiletí, to dosahuje až 94% , tzn. Téměř 6 násilných činů za hodinu. Když vybereme jenom ty hodiny týdně, které toto násilí obsahují, dostaneme číslo 188. A z těchto 188 hodin, což přestavuje 15% všech vysílaných programů, obsahuje naprosto neskutečné množství 6 183 násilných činů. Podobné výsledky zde mám ještě ze Švédska, ze Stockholmu, např. se to týká toho známého filmu Pokémon.
Závěr
Sedmdesátiletý člověk stráví podle průzkumů, před televizní obrazovkou průměrně 16 roků svého života. Je to 16 roků izolace od svých blízkých, známých, ale také od novin, od knih a časopisů. 16 let bez procházek, výletů, bez sportu. Je jasné, že pod tímto mediálním vlivem se zcela jistě celé generace stávají jinými (asi to čeká i nás). Znovu bych chtěl připomenout, že je důležité soustředit se na mediální výchovu na všech úrovních a ve všech oblastech, aby lidé, kteří přijímají masmédia, dokázali rozlišovat mezi skutečností a fikcí, mezi dobrem a zlem. Jako motto své rigorózní práce jsem uvedl větu, která také zazněla při přístupových jednáních o kapitole Média v Bruselu: "Jestliže bydlíte u moře, je lepší naučit své děti plavat, než postavit na pláži zeď".
Zkusme to.
Přednáška z konference Člověk a média, 26. dubna 2003